Letošní svátek republiky 28. říjen bude trochu jiný. Odehraje se ve stínu povolebních jednání a diskusí o zdravotním stavu prezidenta republiky. Přesto, nebo možná právě proto, je dobré si ho – stejně jako jiné významné dny a státní svátky – připomenout. Nese totiž nejedno významné poselství.
28. říjen je prvořadě dnem, kdy si připomínáme první Československou republiku. Ta přese všechny výhrady stojí za připomenutí. Byla totiž ve své době jednou z mála skutečně otevřených společností. Jedním z hlavních důkazů byla tehdejší solidarita s politickými uprchlíky. Exulanti z bolševického Sovětského svazu, Židé ze sousedních zemí, protihitlerovsky ladění Němci a mnozí jiní nacházeli v Československu azyl ještě i na sklonku třicátých let, kdy už opravdu šlo do tuhého. První republika prostě byla slušným státem. Není divu, že miliony lidí – včetně mnoha příslušníků národnostních menšin – byly připraveny ji s nasazením života bránit.
Svátek republiky ke dnešku promlouvá i tím, že první republika stejně jako současné Česko prožívala těžké chvíle vnitřního rozpolcení. Tehdy kvůli tomu, na jaké straně kdo stál v první světové válce, jakým jazykem mluvil, k jaké bující velmoci se hlásil a k jaké sociální vrstvě patřil. Dnes prožíváme rozpolcení ve vztahu ke globalizaci, k evropské integraci, ale i vůči nejvyšším státním představitelům, politickým stranám nebo třeba životnímu stylu. 28. říjen je příležitostí si říci, že kromě rozdělení, které ke každé svobodné společnosti prostě patří, nás leccos spojuje. Třeba právě hrdost na některé dějinné etapy.
Jako Češi, a speciálně jako Zelenečáci, máme na konci letošního října zvláštní právo být hrdí i na současné vzedmutí občanské odpovědnosti, které se projevilo vysokou účastí ve volbách do Poslanecké sněmovny. Celostátních více než 65 procent a zelenečských více než 78 procent, které nás řadí do top 30 obcí v rámci celé České republiky, jasně svědčí o tom, jak hodně si uvědomujeme, co je v sázce. A v tom tkví naše velká, společná a nerozdílná, naděje.